Quo vadis, piscator??

     Průměrná délka lidského  života  v našich krajích je 76,62 roku.  To je z našeho hlediska poměrně slušné číslo. Má ale jednu zásadní vadu. Je relativní.  Lidstvo jak o něm obecně uvažujeme je staré . A to tak že velmi. Vynechám-li různé peripetie – jako třeba Velkou říjnovou revoluci, středověk, dobu hradištní, dobu bronzovou a podobně – mohu uvažovat o počátku civilizace někde v době staršího paleolitu, jinak starší doby kamenné, a to je nějakých bratru 1 800 000 let nazpátek. Ale pozor – to už na planetě žili savci, zhruba v podobě jak je známe dodnes.  Dinosauři vyhynuli tak nějak zhruba před 100 000 000 lety,  první živé organismy se objevily tuším v červenci  roku – 520 000 000. A ta pozoruhodná  planeta kterou se domníváme že ovládáme je stará  přibližně 4,5 miliardy let.

     Z tohohle suchopárného přehledu vyplývá pro mne jedno poučení – vždyť my jsme z pohledu matky přírody jen o něco málo významnější než dejme tomu jepice.  Pinožíme se po planetě, škodíme kde můžeme, hrajeme si na pány tvorstva, vybíjíme druhy jiné i sebe navzájem, svoje rozmary a pochybné nápady vydáváme za největší vynálezy a myšlenky v dějinách.  Proti nám lidem je hovnivál ochraňující  s nasazením života láskyplně svou kuličku génius. On totiž ví, proč to dělá.

¨    Těžko odhadnout, kdy se živí tvorové začali sdružovat – ale můžeme směle předpokládat, že se tak dělo. A to ze zcela pochopitelných důvodů – smyslem života je od nepaměti zachování jeho existence.  Zjednodušeně můžeme říct, že je třeba bránit se predátorům, získávat potravu a množit se. A to se jak známo lépe táhne ve dvou, případně v mnoha. Funguje to. Sednout si na mravence je snadné. Ovšem mraveniště – to už je problém.  Pomočit včelu či vosu připadá lidským jedincům silnějšího pohlaví zábavné – alespoň do určitého věku. Naložit podobně s vosím hnízdem či úlem není dobrý nápad. Vlka či psa lze od stáda odehnat. Se smečkou  je pořízení jiné. I lidské bytosti se již na úsvitu dějin sdružovaly. Ona ta nahá opice byla snadnou kořistí a mizerným predátorem  již tenkrát. Naučili jsme se žít v klanech, tlupách, hordách, národech, státech, aliancích. Jenže – jsme na tak sofistikovanou formu soužití vůbec vybavení? Umíme si vážit výhod které to přináší? Dokážeme smysluplně využívat dosaženého stupně pospolitosti? Obávám se že ne.

     Není tomu tak dávno co informace byly předávány rychlostí lidské chůze, případně běžícího koně. Formani  - ona nedávno zaniklá forma zásilkových služeb – mimo zboží přepravovali i ústní a písemné zprávy. Poštovní jezdci či dostavníky křižovali krajem a předávali psané a tištěné  slovo. Ty zprávy musel někdo vyrobit – a proto byly i stručné a jasné.  Nebylo jednoduché pro adresáta  zeptat se obratem odesilatele jakže to myslel a co tím chtěl říci. Mělo to jednu obrovskou výhodu. Tříbilo to psaný projev a učilo lidi přemýšlet. On husí brk ani plnicí pero nemají klávesu Del .

     Dnešní technika umožňuje komunikaci v reálném čase napříč planetou více méně komukoli.  To je ohromná věc – ještě velice nedávno bylo něco podobného čirou fikcí a předmětem zájmu autorů sci-fi. Má to ale háček , ne-li přímo hák. Neexistuje bohužel  účinný filtr obsahu sdělovaného. Podívám-li se na  internetové diskuze  - a pro názornost  vezmu za vzorek tento rybářský server – jímá mne děs. Je nám umožněno vyměňovat si názory, zkušenosti a postřehy, diskutovat o mnoha tématech, žádat o rady,  publikovat nápady.  Bylo by možné předpokládat, že skupina lidí „postižená“ společným zájmem využije nabízenou možnost k vlastnímu prospěchu, možná i k prosazení a propagaci společných zájmů.  Byla by to jakási obdoba původní smečky či tlupy, kde společný zájem umožňuje naplnění společných potřeb.  Je více méně logické, že zájmy skupiny mají ve vztahu k okolnímu světu přednost před zájmy jednotlivce.  Stádo antilop či pakoňů se dokáže v nebezpečí  držet pohromadě a přizpůsobit útěk slabším jedincům nebo mláďatům. Silní chrání slabé. Tento princip příroda používá již mnoho věků. A co my? Chováme se v souladu s osvědčenou taktikou společenství?  Řekl bych že přesně naopak.  Možná je to znak dnešní uspěchané doby – možná je to ryzí sobectví a egoismus. Jak jinak si vysvětlit  úroveň diskuzí .  Otázky a témata jsou zakládány jakoby bez rozmyslu, mnohokrát se opakují, místo oživení staršího vlákna je zakládáno nové.  Tak samozřejmá věc jako je pravopis a gramatika mizí v propadlišti dění .  Elementární slušnost a zdvořilost jsou  pokládány za směšnou zbytečnost. Vulgarita je znakem  rádoby silné osobnosti.  Nesouhlasné názory jsou důvodem k urážkám a napadání . Dodržování zákonů a pravidel je pokládáno za nepochopitelnou slabost.  Názorový střet v diskuzi je často důvodem k neadekvátním reakcím které nezúčastněným  takřka znemožňují orientaci v tématech.  K tomu se přidává i ničím nepodložené elitářství některých skupin, založené na často nepodloženém přesvědčení že jen oni jsou ti „vyvolení“ kteří mají právo řídit život ostatním méněcenným.  A nejde jen o rybolovné techniky – jde i o sociální stav. Jaksi se vytrácí původní  společný zájem , respektive zájem původně proklamovaný. Už nám asi v první řadě nejde o život ve vodách, o přírodu a o náš vztah k ní. Jde nám jen o uspokojení našich potřeb a choutek– my chceme, my na to máme, my budeme.  A komu se to nelíbí je hlupák, stará struktura, lůza.  Kam se poděla láska k přírodě a živým tvorů,, kde je pokora před přírodou ? Kam se vytratil pocit sounáležitosti ve smečce?  Opravdu už nejsme schopni respektovat  ostatní?  Je opravdu právní vědomí přežitek?Jsme na této planetě malou chvilku, jsme jen jakási bezvýznamná epizoda, letmí návštěvníci. Přesto se chováme jako její majitelé - a to majitelé kořistící z podstaty. Pro své "žabomyší" spory zapomínáme na věci mnohem důležitější, své síly a schopnosti maříme nekonečným omíláním stále stejných frází, hrajeme si na znalce všech oborů lidské existence, z ryzí namyšlenosti chceme bořit, aniž tušíme co kdo na spáleništi postaví, stavíme se do pózy samozvaných arbitrů. Kdo nebo co nám k tomu dává právo?

     Naše chování rozhodně nesvědčí o dobrém stavu smečky. Z hlediska evolučních procesů v přírodě je smečka která přestane fungovat  nežádoucí. Nepředává mláďatům základní vzorce chování  a tím odsuzuje svůj druh k eliminaci. Proto musí zaniknout.  Naše chování neodpovídá chování zdravé a svébytné smečky. Spíše odpovídá soužití žraloka a štítovce lodivoda.  Lodivodi sledují žraloka či mantu, živí se zbytky jeho kořisti a sami jsou v bezpečí. Rozhodně to ale není chování  odpovídající  společenství  rovnoprávných  partnerů. Uskupení které programově  věnuje energii a úsilí vnitřním bojům  namísto zájmům celku odsuzuje samo sebe k zániku.  A to je velmi smutné.

Komentář ke článku (2)

mail : kliment.jiri@tiscali.cz

mobil: 605959475

Občas má člověk potřebu něco říct, napsat, svěřit se. To je asi běžná lidská vlastnost. Tak proč to nezkusit takhle, ne?