Co vlastně jsme ?

     Jsme my rybáři lovci? Anebo sportovci? Jak to vlastně je? Tohle dilema časem vyvstane před většinou aktivních rybářů. Neuškodí trochu tuhle problematiku rozebrat.

     Ryby i ostatní vodní tvorové byli součástí portavního spektra lidí už od doby kamenné. O tom existuje dostatek archeologických důkazů. A v dějinách nedošlo nikdy ke změně - člověk jako jeden z vrcholových predátorů loví a konzumuje vodní faunu dodnes. Na tom není nic podivného ani opovrženíhodného. Rybolov - a zabývejme se jeho sladkovodní odnoží - byl jedním z nejstarších způsobů získávání potravy. Na všech řekách se lovilo - rybáři používali sítě, pasti, vrše, harpuny, vidlice, šńůry - prostě cokoli co mohlo zaručit úspěšnost lovu. A nešlo jen o ryby - běžnou kořistí byly raci i škeble. Postupem času se z rybářství stalo plnohodnotné řemeslo - ve většině historických měst v blízkosti řek najdeme dodnes městské části s názvy jako "V rybářích" , "Rybí" a podobně. Rybolov byl vlastně obdobou lovu zvěře, ovšem vynikal svou specifikou - rybář na rozdíl od lovce zvěře svou kořist málokdy viděl, lovil většinou na slepo, vycházel ze znalosti života pod hladinou. Jeho kořist se pohybovala v jiném prostředí, ve zcela odlišném médiu. Vodní hladina byla velice dlouho nepřekročitelnou hranicí mezi světem lovce a světem kořisti.

     S postupem civilizace se situace na vodních tocích měnila. Člověk začal využívat sílu vody pro své cíle, vznikaly jezy, hráze, navigace, prohlubovala se plavební cesta. To byl soumrak volného rybolovu. Pro tažné ryby jako jsou lososi či úhoři nebyly jezy vážnou překážkou, ovšem  znamenaly možnost lovu ve velkém, zejména úhoři byli loveni ve slupích velmi hojně. V té době se již objevily počátky rybníkářství. Podíl lovených ryb na spotřebě potravin se rapidně zmenšoval.Rybolov jako řemeslo postupně zanikal a začaly být uplatňavána pravidla . Ta stanovovali jednotliví vlastníci toků, resp. pozemků. Volný lov pro obživu se stal postupně minulostí a jeho úlohu postupně převzalo rybníkářství.

     Co ovšem nezaniklo byl atavistický lovecký pud u lidí. Lov zvěře byl tvrdě regulován již ve středověku, a stal se výsadou určité skupiny jedinců. Postupně se regulace začala týkat i rybolovu. S rostoucí civilizací se zvyšoval i její vliv na vodní toky, a to zejména v negativním smyslu. Regulace koryt, znečištění, změna krajiny vlivem zemědělství. Vodní fauna člověku ustupovala a její stavy klasaly. Lidé pro které se rybolov stal vlastně užitečnou zábavou se nehodlali rybařiny vzdát, začali se sdružovat, hájit a prosazovat své zájmy - a tak postupně vznikalo spolkové rybářské právo. To prošlo vývojem a mnoha peripetiemi, nicméně rybařina se stala neodmyslitelnou součástí života společnosti. Po roce 48 byla  - jako ostatně všechno - zneužita pro podivné politické cíle, ale přetrvala dodnes.

     Pomineme-li status dnešního Rybářského svazu jako občanského sdružení, se včemi jeho nedostatky a nedokonalostmi i Zákon o rybářství či  Zákon o vodách zůstává faktem, že dnešní rybáři, takzvaní "sportovní", jsou vlastně pokračovateli oněch první rybolovců . Ovšem na rozdíl od nich již nejsme na rybolovu existenčně závislí, nerybaříme pro obživu svou ani svých rodin. Stav vodní fauny - a pro nás hlavně ryb  - se diametrálně změnil. Stejně tak stav vod. Můžeme ale svalovat vinu na ubývání ryb jen na tyto nepříznivé vlivy? Nejsme vini i my sami? Skutečný lovec hodný toho jména, nejen rybář, musí být i hospodářem. Plenění stavů lovené kořisti až pod minimální reprodukce schopné stavy je naprosto nezodpovědné. To věděl už indiánský lovec bizonů nebo  majitel honitby ve středověku. Rybáři v minulosti nepoužívali likvidační způsoby lovu - byli by sami proti sobě. Dnes víme - anebo bychom alespoň měli vědět - že v přírodě je nutná určitá rovnováha mezi druhy, ta nevzniká na základě rozhodnutí úředníka, je výsledkem celého komplexu vlivů prostředí. Příroda si umí při vytváření rovnováhy poradit, známe rozdíly v reprodukci mláďat predátorů v závislosti na množství kořisti anebo kolísání populace hlodavců podle vlivu prostředí v daném období. Jenže my se rádi domníváme že jsme oprávněni přírodu opravovat - a její kroky korigovat. Velice hloupé a něbezpečné počínání. My rozhodně nejsme nadřazeni přírodě - jsme jen jeden z mnoha živočišných druhů kkteré se po planetě hemží. A může se stát, že příroda nás díky našemu počínání vyhodnotí jako škodlivý a přemnožený druh. A  také s námi podle toho naloží. Nemylme se - my jí v tom zabránit nedokážeme. Její postupy a metody  se vyvíjely miliony let. Jsou velice účinné.

     Příroda nezná kategorii " sportovní lov" . Zná jen lovce a jejich kořist, zná potravní řetězec. Predátoři obvykle loví takovou  kořist  jejíž ulovení vyžaduje co nejméně energie. Tedy kusy nemocné, staré anebo  postižené. Málokdy padne za oběť dravci kus v plné síle. Je to jen a jen logické - příroda netrpí falešnou sentimentalitou a naprosto transparentně uznává jen přežití druhu a kvalitní genofond. Rozhodně není v zájmu přírody budování posiloven, tělocvičen či zábavních center - a my bychom se podle toho měli chovat. Smiřme se tedy s myšlenkou že jsme lovci. Nelovíme pravda z nutnosti - ale pokud zachováme zákkladní pravidla přírodou nastavená (a námi akceptovaná) bude nám snad prominuto že lovíme abychom vyhověli zděděným instinktům. Buďme lovci - a vybírejme pečlivě svou kořist. Nedegradujme ji na sportovní náčiní . Ryba není naším sparing-partnerem. Skutečný lovec se pozná podle chování ke kořisti - a nemylme se, na extatické výkřiky o pouštění příroda neslyší.Ona hodnotí jen a jen činy.  

Komentář ke článku (0)

Quo vadis, piscator??

     Průměrná délka lidského  života  v našich krajích je 76,62 roku.  To je z našeho hlediska poměrně slušné číslo. Má ale jednu zásadní vadu. Je relativní.  Lidstvo jak o něm obecně uvažujeme je staré . A to tak že velmi. Vynechám-li různé peripetie – jako třeba Velkou říjnovou revoluci, středověk, dobu hradištní, dobu bronzovou a podobně – mohu uvažovat o počátku civilizace někde v době staršího paleolitu, jinak starší doby kamenné, a to je nějakých bratru 1 800 000 let nazpátek. Ale pozor – to už na planetě žili savci, zhruba v podobě jak je známe dodnes.  Dinosauři vyhynuli tak nějak zhruba před 100 000 000 lety,  první živé organismy se objevily tuším v červenci  roku – 520 000 000. A ta pozoruhodná  planeta kterou se domníváme že ovládáme je stará  přibližně 4,5 miliardy let.

     Z tohohle suchopárného přehledu vyplývá pro mne jedno poučení – vždyť my jsme z pohledu matky přírody jen o něco málo významnější než dejme tomu jepice.  Pinožíme se po planetě, škodíme kde můžeme, hrajeme si na pány tvorstva, vybíjíme druhy jiné i sebe navzájem, svoje rozmary a pochybné nápady vydáváme za největší vynálezy a myšlenky v dějinách.  Proti nám lidem je hovnivál ochraňující  s nasazením života láskyplně svou kuličku génius. On totiž ví, proč to dělá.

¨    Těžko odhadnout, kdy se živí tvorové začali sdružovat – ale můžeme směle předpokládat, že se tak dělo. A to ze zcela pochopitelných důvodů – smyslem života je od nepaměti zachování jeho existence.  Zjednodušeně můžeme říct, že je třeba bránit se predátorům, získávat potravu a množit se. A to se jak známo lépe táhne ve dvou, případně v mnoha. Funguje to. Sednout si na mravence je snadné. Ovšem mraveniště – to už je problém.  Pomočit včelu či vosu připadá lidským jedincům silnějšího pohlaví zábavné – alespoň do určitého věku. Naložit podobně s vosím hnízdem či úlem není dobrý nápad. Vlka či psa lze od stáda odehnat. Se smečkou  je pořízení jiné. I lidské bytosti se již na úsvitu dějin sdružovaly. Ona ta nahá opice byla snadnou kořistí a mizerným predátorem  již tenkrát. Naučili jsme se žít v klanech, tlupách, hordách, národech, státech, aliancích. Jenže – jsme na tak sofistikovanou formu soužití vůbec vybavení? Umíme si vážit výhod které to přináší? Dokážeme smysluplně využívat dosaženého stupně pospolitosti? Obávám se že ne.

     Není tomu tak dávno co informace byly předávány rychlostí lidské chůze, případně běžícího koně. Formani  - ona nedávno zaniklá forma zásilkových služeb – mimo zboží přepravovali i ústní a písemné zprávy. Poštovní jezdci či dostavníky křižovali krajem a předávali psané a tištěné  slovo. Ty zprávy musel někdo vyrobit – a proto byly i stručné a jasné.  Nebylo jednoduché pro adresáta  zeptat se obratem odesilatele jakže to myslel a co tím chtěl říci. Mělo to jednu obrovskou výhodu. Tříbilo to psaný projev a učilo lidi přemýšlet. On husí brk ani plnicí pero nemají klávesu Del .

     Dnešní technika umožňuje komunikaci v reálném čase napříč planetou více méně komukoli.  To je ohromná věc – ještě velice nedávno bylo něco podobného čirou fikcí a předmětem zájmu autorů sci-fi. Má to ale háček , ne-li přímo hák. Neexistuje bohužel  účinný filtr obsahu sdělovaného. Podívám-li se na  internetové diskuze  - a pro názornost  vezmu za vzorek tento rybářský server – jímá mne děs. Je nám umožněno vyměňovat si názory, zkušenosti a postřehy, diskutovat o mnoha tématech, žádat o rady,  publikovat nápady.  Bylo by možné předpokládat, že skupina lidí „postižená“ společným zájmem využije nabízenou možnost k vlastnímu prospěchu, možná i k prosazení a propagaci společných zájmů.  Byla by to jakási obdoba původní smečky či tlupy, kde společný zájem umožňuje naplnění společných potřeb.  Je více méně logické, že zájmy skupiny mají ve vztahu k okolnímu světu přednost před zájmy jednotlivce.  Stádo antilop či pakoňů se dokáže v nebezpečí  držet pohromadě a přizpůsobit útěk slabším jedincům nebo mláďatům. Silní chrání slabé. Tento princip příroda používá již mnoho věků. A co my? Chováme se v souladu s osvědčenou taktikou společenství?  Řekl bych že přesně naopak.  Možná je to znak dnešní uspěchané doby – možná je to ryzí sobectví a egoismus. Jak jinak si vysvětlit  úroveň diskuzí .  Otázky a témata jsou zakládány jakoby bez rozmyslu, mnohokrát se opakují, místo oživení staršího vlákna je zakládáno nové.  Tak samozřejmá věc jako je pravopis a gramatika mizí v propadlišti dění .  Elementární slušnost a zdvořilost jsou  pokládány za směšnou zbytečnost. Vulgarita je znakem  rádoby silné osobnosti.  Nesouhlasné názory jsou důvodem k urážkám a napadání . Dodržování zákonů a pravidel je pokládáno za nepochopitelnou slabost.  Názorový střet v diskuzi je často důvodem k neadekvátním reakcím které nezúčastněným  takřka znemožňují orientaci v tématech.  K tomu se přidává i ničím nepodložené elitářství některých skupin, založené na často nepodloženém přesvědčení že jen oni jsou ti „vyvolení“ kteří mají právo řídit život ostatním méněcenným.  A nejde jen o rybolovné techniky – jde i o sociální stav. Jaksi se vytrácí původní  společný zájem , respektive zájem původně proklamovaný. Už nám asi v první řadě nejde o život ve vodách, o přírodu a o náš vztah k ní. Jde nám jen o uspokojení našich potřeb a choutek– my chceme, my na to máme, my budeme.  A komu se to nelíbí je hlupák, stará struktura, lůza.  Kam se poděla láska k přírodě a živým tvorů,, kde je pokora před přírodou ? Kam se vytratil pocit sounáležitosti ve smečce?  Opravdu už nejsme schopni respektovat  ostatní?  Je opravdu právní vědomí přežitek?Jsme na této planetě malou chvilku, jsme jen jakási bezvýznamná epizoda, letmí návštěvníci. Přesto se chováme jako její majitelé - a to majitelé kořistící z podstaty. Pro své "žabomyší" spory zapomínáme na věci mnohem důležitější, své síly a schopnosti maříme nekonečným omíláním stále stejných frází, hrajeme si na znalce všech oborů lidské existence, z ryzí namyšlenosti chceme bořit, aniž tušíme co kdo na spáleništi postaví, stavíme se do pózy samozvaných arbitrů. Kdo nebo co nám k tomu dává právo?

     Naše chování rozhodně nesvědčí o dobrém stavu smečky. Z hlediska evolučních procesů v přírodě je smečka která přestane fungovat  nežádoucí. Nepředává mláďatům základní vzorce chování  a tím odsuzuje svůj druh k eliminaci. Proto musí zaniknout.  Naše chování neodpovídá chování zdravé a svébytné smečky. Spíše odpovídá soužití žraloka a štítovce lodivoda.  Lodivodi sledují žraloka či mantu, živí se zbytky jeho kořisti a sami jsou v bezpečí. Rozhodně to ale není chování  odpovídající  společenství  rovnoprávných  partnerů. Uskupení které programově  věnuje energii a úsilí vnitřním bojům  namísto zájmům celku odsuzuje samo sebe k zániku.  A to je velmi smutné.

Komentář ke článku (2)

Občas má člověk potřebu něco říct, napsat, svěřit se. To je asi běžná lidská vlastnost. Tak proč to nezkusit takhle, ne?