Co si nekoupíme
Co si nekoupíme.
My lidé si o sobě rádi myslíme že jsme vrcholným dílem přírody, že jsme moudří, rozvážní i odvážní, že jsme předurčeni k vládě nad celou planetou. Přijde mi to hloupé. Jistě - máme relativně největší mozek, to ano. Ale umíme ho používat? Vždyť namnoze nejsme ani schopni definovat své životní cíle. Jak vlastně žijeme? Pachtíme se, stresujeme - a jaksi nám uniká smysl toho všeho. Měřítkem úspěšnosti člověka v moderní společnosti jsou peníze, nebo vlastně schopnost je hromadit. Chceme větší auta, luxusnější domy, větší televize, modernější výbavu, exotičtější jídla. A jsme za to ochotni platit neustálým stresem a shonem. Jsou to ale skutečné hodnoty? Domnívám se že nikoliv. Můžeme spát jen v jedné posteli, plnit jeden žaludek a svět pozorovat jen dvěma očima, nosit jedno oblečení a jedny boty. Ale máme k dispozici jedno obrovské bohatství - schopnost vnímat krásy kolem sebe. Žádné supermultivideo nenahradí nádheru podzimního lesa, zasněžených hor, tajemno tůní pod vrbami v letním žáru, ryzí život horského potoka, zdánlivou nehybnost a klid stulíkových tůní a ramen. Co je jakékoli maxiaudiotentononc proti hukotu větru nad rybníkem, ptačímu koncertu na jaře, šumu a ruchu nad rozkvetlým paloukem . Žádná cestovka nám nezajistí osamělé putování zapomenutými kouty kolem řek a potoků, chvíle klidu mezi skalami nebo pod košatou lípou daleko v polích. A jedna hodně důležitá hodnota není za peníze k mání - přátelství. I ti největší samotáři občas potřebují někoho blízkého, na koho se mohou obrátit ve chvílích těžkých a složitých. Kdosi kdysi napsal že není dobře býti člověku samotnému. Je to hodně pravdivé - lidský jedinec - jakkoli samotářsky se jeví, prožije situace, kdy přímo volá po někom blízkém. Tak jsme nastavení - a nedá se s tím nic dělat.
Narodilo se tornádo.
Tornádo.
Vždycky mne zajímalo jak vznikají a fungují vzdušné víry - tornáda. Jejich miniaturky bývají tady u nás k vidění poměrně často - během žní ve vedrech se dělají na posekaných polích, mívají velikost tak do 1,5 metru, zcela vyjímečně větší. Měl jsem to štěstí že mne jeden větší exemplář navštívil u vody - snažil jsem se nafotit co nejvíc, ovšem když si to ve finále namířil přímo přes nás nezbývalo než držrt a zachraňovat cajky. A navíc nás důkladně zlil ... Proti svému Americkému příbuzenstvu byl tohle opravdu jen drobek - ovšem pocity člověka octnuvšího se poblíž by stály za rozbor. :-)
Co vlastně jsme
Co vlastně jsme ?
Jsme my rybáři lovci? Anebo sportovci? Jak to vlastně je? Tohle dilema časem vyvstane před většinou aktivních rybářů. Neuškodí trochu tuhle problematiku rozebrat.
Ryby i ostatní vodní tvorové byli součástí portavního spektra lidí už od doby kamenné. O tom existuje dostatek archeologických důkazů. A v dějinách nedošlo nikdy ke změně - člověk jako jeden z vrcholových predátorů loví a konzumuje vodní faunu dodnes. Na tom není nic podivného ani opovrženíhodného. Rybolov - a zabývejme se jeho sladkovodní odnoží - byl jedním z nejstarších způsobů získávání potravy. Na všech řekách se lovilo - rybáři používali sítě, pasti, vrše, harpuny, vidlice, šńůry - prostě cokoli co mohlo zaručit úspěšnost lovu. A nešlo jen o ryby - běžnou kořistí byly raci i škeble. Postupem času se z rybářství stalo plnohodnotné řemeslo - ve většině historických měst v blízkosti řek najdeme dodnes městské části s názvy jako "V rybářích" , "Rybí" a podobně. Rybolov byl vlastně obdobou lovu zvěře, ovšem vynikal svou specifikou - rybář na rozdíl od lovce zvěře svou kořist málokdy viděl, lovil většinou na slepo, vycházel ze znalosti života pod hladinou. Jeho kořist se pohybovala v jiném prostředí, ve zcela odlišném médiu. Vodní hladina byla velice dlouho nepřekročitelnou hranicí mezi světem lovce a světem kořisti.
S postupem civilizace se situace na vodních tocích měnila. Člověk začal využívat sílu vody pro své cíle, vznikaly jezy, hráze, navigace, prohlubovala se plavební cesta. To byl soumrak volného rybolovu. Pro tažné ryby jako jsou lososi či úhoři nebyly jezy vážnou překážkou, ovšem znamenaly možnost lovu ve velkém, zejména úhoři byli loveni ve slupích velmi hojně. V té době se již objevily počátky rybníkářství. Podíl lovených ryb na spotřebě potravin se rapidně zmenšoval.Rybolov jako řemeslo postupně zanikal a začaly být uplatňavána pravidla . Ta stanovovali jednotliví vlastníci toků, resp. pozemků. Volný lov pro obživu se stal postupně minulostí a jeho úlohu postupně převzalo rybníkářství.
Co ovšem nezaniklo byl atavistický lovecký pud u lidí. Lov zvěře byl tvrdě regulován již ve středověku, a stal se výsadou určité skupiny jedinců. Postupně se regulace začala týkat i rybolovu. S rostoucí civilizací se zvyšoval i její vliv na vodní toky, a to zejména v negativním smyslu. Regulace koryt, znečištění, změna krajiny vlivem zemědělství. Vodní fauna člověku ustupovala a její stavy klasaly. Lidé pro které se rybolov stal vlastně užitečnou zábavou se nehodlali rybařiny vzdát, začali se sdružovat, hájit a prosazovat své zájmy - a tak postupně vznikalo spolkové rybářské právo. To prošlo vývojem a mnoha peripetiemi, nicméně rybařina se stala neodmyslitelnou součástí života společnosti. Po roce 48 byla - jako ostatně všechno - zneužita pro podivné politické cíle, ale přetrvala dodnes.
Pomineme-li status dnešního Rybářského svazu jako občanského sdružení, se včemi jeho nedostatky a nedokonalostmi i Zákon o rybářství či Zákon o vodách zůstává faktem, že dnešní rybáři, takzvaní "sportovní", jsou vlastně pokračovateli oněch první rybolovců . Ovšem na rozdíl od nich již nejsme na rybolovu existenčně závislí, nerybaříme pro obživu svou ani svých rodin. Stav vodní fauny - a pro nás hlavně ryb - se diametrálně změnil. Stejně tak stav vod. Můžeme ale svalovat vinu na ubývání ryb jen na tyto nepříznivé vlivy? Nejsme vini i my sami? Skutečný lovec hodný toho jména, nejen rybář, musí být i hospodářem. Plenění stavů lovené kořisti až pod minimální reprodukce schopné stavy je naprosto nezodpovědné. To věděl už indiánský lovec bizonů nebo majitel honitby ve středověku. Rybáři v minulosti nepoužívali likvidační způsoby lovu - byli by sami proti sobě. Dnes víme - anebo bychom alespoň měli vědět - že v přírodě je nutná určitá rovnováha mezi druhy, ta nevzniká na základě rozhodnutí úředníka, je výsledkem celého komplexu vlivů prostředí. Příroda si umí při vytváření rovnováhy poradit, známe rozdíly v reprodukci mláďat predátorů v závislosti na množství kořisti anebo kolísání populace hlodavců podle vlivu prostředí v daném období. Jenže my se rádi domníváme že jsme oprávněni přírodu opravovat - a její kroky korigovat. Velice hloupé a něbezpečné počínání. My rozhodně nejsme nadřazeni přírodě - jsme jen jeden z mnoha živočišných druhů kkteré se po planetě hemží. A může se stát, že příroda nás díky našemu počínání vyhodnotí jako škodlivý a přemnožený druh. A také s námi podle toho naloží. Nemylme se - my jí v tom zabránit nedokážeme. Její postupy a metody se vyvíjely miliony let. Jsou velice účinné.
Příroda nezná kategorii " sportovní lov" . Zná jen lovce a jejich kořist, zná potravní řetězec. Predátoři obvykle loví takovou kořist jejíž ulovení vyžaduje co nejméně energie. Tedy kusy nemocné, staré anebo postižené. Málokdy padne za oběť dravci kus v plné síle. Je to jen a jen logické - příroda netrpí falešnou sentimentalitou a naprosto transparentně uznává jen přežití druhu a kvalitní genofond. Rozhodně není v zájmu přírody budování posiloven, tělocvičen či zábavních center - a my bychom se podle toho měli chovat. Smiřme se tedy s myšlenkou že jsme lovci. Nelovíme pravda z nutnosti - ale pokud zachováme zákkladní pravidla přírodou nastavená (a námi akceptovaná) bude nám snad prominuto že lovíme abychom vyhověli zděděným instinktům. Buďme lovci - a vybírejme pečlivě svou kořist. Nedegradujme ji na sportovní náčiní . Ryba není naším sparing-partnerem. Skutečný lovec se pozná podle chování ke kořisti - a nemylme se, na extatické výkřiky o pouštění příroda neslyší.Ona hodnotí jen a jen činy.