Co si nekoupíme.

     My lidé si o sobě rádi myslíme že jsme vrcholným dílem přírody, že jsme moudří, rozvážní i odvážní, že jsme předurčeni k vládě nad celou planetou. Přijde mi to hloupé. Jistě - máme relativně největší mozek, to ano. Ale umíme ho používat? Vždyť namnoze nejsme ani schopni definovat své životní cíle. Jak vlastně žijeme? Pachtíme se, stresujeme - a jaksi nám uniká smysl toho všeho. Měřítkem úspěšnosti člověka v moderní společnosti jsou peníze, nebo vlastně schopnost je hromadit. Chceme větší auta, luxusnější domy, větší televize, modernější výbavu, exotičtější jídla. A jsme za to ochotni platit  neustálým stresem a shonem. Jsou to ale skutečné hodnoty? Domnívám se že nikoliv. Můžeme spát jen v jedné posteli, plnit jeden žaludek a svět pozorovat jen dvěma očima, nosit jedno oblečení a jedny boty.  Ale máme k dispozici jedno obrovské bohatství - schopnost vnímat krásy kolem sebe. Žádné supermultivideo nenahradí nádheru podzimního lesa, zasněžených hor, tajemno tůní pod vrbami v letním žáru, ryzí život  horského potoka, zdánlivou nehybnost a klid stulíkových tůní a ramen. Co je jakékoli  maxiaudiotentononc proti hukotu větru nad rybníkem, ptačímu koncertu na jaře,  šumu a ruchu nad rozkvetlým paloukem . Žádná cestovka nám nezajistí osamělé putování zapomenutými kouty kolem řek a potoků, chvíle klidu mezi skalami nebo pod košatou lípou daleko v polích. A jedna hodně důležitá hodnota není za peníze k mání - přátelství.  I ti největší samotáři občas potřebují někoho blízkého, na koho se mohou obrátit ve chvílích těžkých a složitých. Kdosi kdysi napsal že není dobře býti člověku samotnému. Je to hodně pravdivé - lidský jedinec - jakkoli samotářsky se jeví,  prožije situace, kdy přímo volá po někom blízkém. Tak jsme nastavení - a nedá se s tím nic dělat. 

Komentář ke článku (0)